Libereckou Tmou 2002

Zase jsem se jednou nechal ukecat, abych se zúčastnil bláznivé akce, o které jsem do té doby jenom slyšel. Ale popořádku.

Jak k tomu došlo?

Byl jsem služebně v Itálii a se Sylvou jsme si posílali spoustu majlů a SMSek. V pátek odpoledne přišel jeden velice kraťounký majl ve kterém byl pouze odkaz na tuhle stránku. Chvíli jsem si ji četl a pak jsem si řek, že se Sylva zbláznila. No ale co, nápad jak strávit noc z pátka na sobotu to byl zajímavý, tak proč ne. Protože už bylo po uzávěrce přihlášek rozpoutal jsem mocnou majlovou bouři s organizátory a s mými kamarády na všech možných koncích Čech. Nakonec jsme dali dohromady tým ve složení Sylva, Paťoun a já. Původně měl jet ještě Matěj, ale skolila ho nějaká zlá choroba po výletě na Ukrajinu a tak nás psychicky podporaval aspoň z postele.

A j(e)deme !!!

Původně jsme měli sraz na náměstí dr. Edvarda Beneše před libereckou radnicí v 17:45. Jak už to tak bývá, tak tenhle čas se nepodařilo zcela dodržet a to z mnoha důvodů. Hlavním důvodem bylo balení a důkladná příprava.
Podle posledního telefonátu s Paťounem víme, že bude mít několi desítek minut zpoždění. Využíváme ho k načerpání finančních zásob z bankomatu a vyzvednutí plánu Liberce v informačním centru. Na náměstí se postupně objevují všelijací baťůžkáři a jiná podivná stvoření. Mimo jiné se tu objevily i dvě holky s plackou Chceš hrát tmou? Zeptej se mě jak. Považuju je za jeden ze soutěžních týmů a dál se rozhlížím po náměstí a přemýšlím, jak se asi zapojit do hry.
Náhle je to jasné. U sloupu před McDonaldem se tvoří hlouček, který zuřivě listuje starým albem na fotografie. Přidávám se k listujícím a objevujeme na předsádce nápis Kriegweinhnachten 1941. Jazykovědci ho překládají jako válečné vánoce 1941. Není důvod jim nevěřit. Na další stránce nacházíme nápis Sobota 31.srpna 1963 10 hodin 30 minut možná, že tam bylo 35, to se nedalo pořádně přečíst. Listujeme dál a nacházíme několik zbytků po vytrhaných fotografiích, Většinou je poznat, že je tam nemluvně nebo kočárek. Skoro na poslední stránce nalézáme celou fotku asi půlročního dítěte s žirafou v rukách.
Mezitím dorazil Paťoun. V rychlosti ho seznamuju s oběma nápisy a forografií a z toho vznikají dvě teorie. První (moje) vychází z matného povědomí o tom, že někdy za války či před válkou němci zbořili v Liberci židovskou synagogu a ta je teď nově postavená v areálu knihovny. Druhá (paťounova) teorie říká, že dítě s žirafou v ruce ukazuje na dětský kloutek u ZOO. Datum z roku 1963 by mohlo nějak souviset s P. Bezručem, podle kterého je u ZOO pojmenována ulice.
Jdeme nejdřív ke knihovně, protože je to k ní blíž. Tady se dozvídáme, že k událostem se synagogou došlo už v roce 1938, takže smůla a hurá do ZOO. Přítel na telefonu zatím zkoumá datum a jeho souvislosti s Libercem a případně P. Bezručem. Na konečné tramvaje, zmateně pobíháme sem a tam a prohledáváme blízké okolí. Došlo i na pomník v parku vedle ZOO, ale Sylva je neúspěšná. U dětského koutku taky nic není. Přitel na bezdrátu hlásí, že Bezruč umřel už v roce 1958 a jediné, co se v Liberci stalo v roce 1963 bylo založení Studia Ypsilon a návštěva maršála Koněva.
Smutně jedeme zpátky na náměstí, je půl osmé večer a stále nejedem ve hře. Vrhám se opět k albu a pokouším se v něm najít nenalezitelné. Pobaveně mě u toho sleduje jedna s těch holek s plackou. Když už mé koukání do alba začíná hraničit se šílenstvím, setká se můj pohled s jejím a jen tiše hlesnu: JAK? Načež mi podá ruličku papíru se slovy: "Tohle je první šifra."
Připadal jsem si jako prvotřídní blb a nemělo to být dneska naposled. S mírně tupým pohledem si od ní beru ruličku a odvádím Sylvu s Patem stranou, že už vím jak na to. Šifra byla obyčejná křížovka, kterou za pomoci mapy luštíme během několika minut a dozvídáme se, že máme jít před hotel Zlatý lev. Dvě hodiny po začátku.

Před Lvem zjišťujeme, že nejsme jediní, kdo si naběhl na album a dostáváme od přítomných informace o umístění cíle celé hry a šifru č. 2 Je to jakési bludiště. S nadšením se vrháme do luštění a jdeme si na to sednout na nedalekou lavičku. Na ní leží nějaká igelitka, ze které vykukuje mapa Jizerských hor. Usuzujeme z toho, že ji tam zapoměl nějaký tým a Paťoun do ní chvilku kouká, aby o případném majiteli zjistil více. Po chvíli ji zavírá a strká do batohu se slovy, že ji odevzdáme v cíli. Dál se snažíme pochopit, co autoři mysleli černými puntíky a devíti čtvercovými patry a sem tam nějakým písmenkem. První co nás zaráží, je že tam jsou písmenka s háčky a čárkami. Podle pravidel mají být šifry bez diakritiky. Rozhodujeme se písmena s diakritikou ignorovat a dál zuřivě máváme tužkou nad bludištěm. Asi po hodině práce, která k ničemu nevede, pronesl Paťoun slova, která vlastně znamenala konec naší regulérní účasti v soutěži: "Já znám výsledek, ale jak se k němu dostat, to mi fakt není jasný." Koukám na něj zcela nechápavým pohledem (dnes již podruhé) a Sylva na tom není s výrazem v tváři o moc lépe.
Petr nám vysvětluje, že igelitka patří organizátorům a že při prohlížení jejího obsahu našel papír s výsledky šifer. Jakmile si přečetl tuhle první pochopil o co jde a tašku okamžitě schoval do batohu. Pro nás to však znamená pohromu. Říkáme si, že to bludiště vyluštíme a půjdeme dál, jakobychom žádnou igelitku nenašli. Bohužel ani po čtyřech hodinách luštění, ačkoliv jsme se přesunuli do tepla nemáme ani potuchy jak bludištěm smysluplně projít. Kolem dvacáté třetí hodiny nás číšník vyhodil z předsálí Svijanské hospody a tak se přesouváme zpátky na náměstí do podloubí, protože začalo pršet. Potkáváme jeden tým, který vykoumal, že se má jít do RP Klubu, moc se nám to nezdá a tak nejdeme s nimi.
Ještě chvíli čučíme do bludiště a asi o půl dvanáctý to vzdáváme. Paťoun nám prozrazuje, že další kontrola je kdesi na hrázi harcovské přehrady. Rozhodujeme se, že půjdeme dál i když už zcela mimo soutěž. Hrajeme tuhle hru poprvé a tak si ji chceme aspoň vyzkoušet.

Pod hrází skutečně leží igeliťák s další šifrou. Je to celkem trivka, počáteční písmenka nakreslených kytek dávají dohromady POD(M)IK U ZOO. Tím D nebo M si nejsme jistí, ale to se dořeší na místě. Užíváme si romantiku přehradní hráze krátce po půlnoci a frčíme k ZOO. Už jsme tam dneska jednou byli ;-)

Cestou se rozhodujeme, že to bude spíš POMNIK než PODNIK a tak se u hlavní brány vrháme do parku, který je sice pěkně rozkopanej, ale zato v něm není žádný pomník. Vzpomínáme si, že i v parčíku naproti dětskému koutku je nějaký pomníček a tak se tam jdmeme podívat. Zatímco si dávám malou lezeckou vložku na velký pomník, Sylva obchází ty menší a u jednoho z nich je úspěšná. Když jsme tu byli, před šesti hodinami, tak k tomuhle pomníčku nedošla.... Na šifře, která je čtverec 8x8 písmenek je připsáno, že klíč je u lesního koupaliště. Nejspíš to bude nějaká mřížka, říkáme si.... V rozkopaném parku jsme setřásli skupinku pronásledovatelů, kteří se za námi do druhého parčíku nevydali a zřejmě dál prohledávají ten u hlavního vchodu. K lesnímu koupališti je to jen pár minut. Cestou potkáváme několik řešitelských týmů, které soustředěně čmárají cosi na papíry. Klíč je osm čísel. V altánku nedaleko brány do koupaliště zřizujeme mocné výpočetní centrum a odpočítáváme písmenka podle čísel, zleva, zprava, po sloupcích, po řádcích, do spirály, do hada, do zblbnutí. Je tu zima, tma a vlhko. Necháváme toho a jdeme někam pod lampu blíž k ZOO. Potkávámě asi 4 nebo 5 týmů, které luští jak o medajle. Při pohledu na nás si myslí, že už máme pokosíno jdeme k další kontrole. Nenecháváme je v bludu a tak nám přejí mnoho štěstí. Díky. Pod lampou za pavilonem paviánů opět rozdělujeme výpočetní úlohy a ticho ruší jen škrábání tužek a vřískot opičích sousedů. To se obzvlášť líbilo Paťounovi a pěkně si s nima pokecal.
Už ani neumím sečíst dvě dvouciferná čísla a srozumitelný výsledek nikde. Po hodině pomalu propadáme zoufalství. Jediné, co nás jakž takž uklidňuje je vědomí, že zatím kolem nás nikdo z kolegů neprošel. A už jdou. Se slovy, že by v tom něco tak jednoduchého nečekali nás míjejí a mizí ve tmě. V mé tváři se potřetí objevuje nechápavý výraz. Za pár minut jde další tým a další a další. Ti třetí se nás ptali, jestli chcem trochu nakopnout. Chtěli jsme. Utrousili poznámku o počítání v binární soustavě a mizí ve tmě. Okamžitě se mi rozsvítilo (byla to mřížka) a během několika minut i my mizíme směrem k zimnímu stadionu. Jen tak mimochodem je to na úplně opačným konci Liberce.

U zimáku jsme krátce po třetí ráno a po chvíli hledání nalézá Pat zprávu ve vchodu do školy. Přináší ji s mírně rozpačitým výrazem v tváři. Když mi ji podal, pochopil jsem a obličej se mi taky protáhnul (počtvrté). Brajlovo (nebo jak se to píše) písmo jsem sice párkrát viděl v televizi nebo ve výtahu na tlačítkách, ale číst v něm opravdu nikdo neumíme. Chvíli přemýšlím, že to bude chtít vzbudit přítele na telefénu a pak mě napadá, že by to třeba mohlo být v Rozumu do kapsy, který jsem před odchodem přihodil do báglu. Je to tam. Spi sladce Honzo. Čtení prstem mi moc nejde, ale naštěstí jsou hrbolky ve světle čelovky docela vidět a za pár minut vyrážíme na nádraží do Rochlic.

Na nádraží nalézáme hlavolam Tangram plný podivných čárek a teček. Sylva ho pěkně rozstříhala a můžeme skládat. Naštěstí jsem kdysi dávno podobný hlavolam skládal u babičky a tak tvar vyrábíme docela rychle. Horší je to ovšem se srozumitelností obsahu. Podle všeho je to morseovka. Dva velké troúhelníky celkem rychle vydají slovo VESEC, ale se spodnímy dvěma řádky je docela problém. Tipujeme, že by to mohlo být slovo rybník, ale nejsme si jistí. Některá písmenka z morseovky si to už chce v tuhle hodinu zopakovat. Nakonec se mi podaří slovo rybník poskládat a tak balíme a hurá na cestu. Než jsme se vykopali, tak nám ujel první raní autobus. To byla asi poslední kapka do kalichu sylviny odolnosti a rozhoduje se nás opustit. K nám domů to je odsud jen pět minut, tak jí dávám klíče a berem si pastelky a nůžky. Chvíli čekáme na bus a pak celkem svižným tempem dorážíme na hráz rybníka ve Vesci.

Na Tajchu je zpráva uložená u výpusti a je to jakési číslo před kterým je napsáno, že tam máme zavolat. Číslo je sice naprosto nesprávně dlouhé a ještě k tomu někam do buhví kam, ale stejně tam zkouším zavolat. Bez výsledku. Druhá varianta, písmenka na klávesnici telefonu odpovídající číslům, už je lepší. Za chvíli máme dvě slova HANYCHOV KOSTEL. Nejsem si jistý, že bych jako neliberečák tušil, že je tu nějaká čtvrť Hanychov... Pohled do mapy nás utvrzuje v tom, že organizátoři jsou sadisti. Rozhodujeme se jet autobusem a tramvají. Abychom to přežili dáváme RedBull.

Cesta hromadnou popravou byla veselá a v půl sedmé jsme byli u kostela. V deníčku se dozvídáme, že jsme tu třetí. Už dávno jsme zapoměli, že už vlastně nehrajem. První tu byli Popokatepetl ve 4:30 !!! a čtvrt hoďky po nich Wooff. Šifra AbrAkAdAbrA je trivka řešíme ji téměř hned. Podle organizátorů prý byla stejně obtížná, jako mřížka u ZOO. No, to asi ne.

Krátce po sedmé hodině jsme ne liberecké sjezdovce, kde nalézáme 4 stránky anglického a portugalského textu. Protože ani jeden z nás neumí portugalsky louskáme angličtinu a z textu vyrozumíme, že máme vylézt na konečnou nové lanovky a hledat něco, co vypadá jako destilační aparatura. Stoupáme sjezdovkou a čas od času se ohlížíme dolů. Nad václavákem nás dohonil telefón od ségry a svítání. Skrz mraky je občas vidět Liberec.
Na konečné lanovky nic, co by se podobalo destilační koloně nenacházíme a ani žádnou zprávu. Jdeme se ještě podívat na parkoviště pod Ještěd. Jako výraz čirého zoufalství volíme výstup na vrchol Ještědu a cestou potkáváme organizátory, kteří zrovna schází dolu po pěti hodinách čekání u zprávy. To nám dává naději, že něco najdeme. Celkem sehraně prozkoumáváme Ještěd a asi po pěti minutách pod ochozem nalézáme kontrolu č. 11 Na sjezdovce byla devítka, to znamená, že desítku jsme někde přešli. Nedá se nic dělat, dolu už nepůjdeme. Zpráva nás posílá na Výpřež k mapě. Tiše obviňuji organizátory ze sadismu a vydáváme se dolů. Začíná pršet.

Za mapou na Výpřeži nacházíme logickou hádanku o tom, že fin má rád čaj a jakousi omalovánku. U kiosku pro změnu potkáváme Wooffy. Dělíme se o čokoládu. Výsledkem omalovánky je, že máme jít k Mohyle letců. Před hodinou jsme šli okolo. Definitivně nazývám organizátory sadisty a totálně zmrzlí se vydáváme do kopce. Doufáme, že se při stoupání zahřejeme. Zahřáli.

Na Mohyle je sáček s šifrou a deníček. Jsme zde první. Šifra jsou samá čísla. Automaticky začínám vymýšlet posunutou abecedu. Zepředu, zezadu - bezvýsledně. Asi po půl hodině, někdy kolem jedenácté to vzdáváme a protože do cíle je to ještě tak 6 kiláků, vydáváme se opět do kopce na Ještěd a po hřebeni na Rašovku. U horní stanice lanovky na Černý vrch mě napadá, že čísla v předchozí šifře odpovídají písmenkům na pomníku. Vytahuju digitál a snažím se na displeji rozluštit nápis. Vyfotil jsem to blbě a tak to nešlo přečíst ani doma s pořádným zvětšením. Smůla. Ale aspoň jsme viděli krásně osvícený Ještěd.

Na pláních ještě zkoušíme štěstí a obcházíme chalupy a pak i pomník německých dělníků, ale žádná zpráva tam není. Vedeme boj každý sám se sebou a blátivou cestou se potácíme k cíli. Dorazili jsme těsně před limitem ve 12:29. Vysvětlujeme organizátorům, kam až jsme došli a co jsme při tom zažili. Protože jsme se asi jako jediní dostali tak daleko, chtějí nás vyhlásit vítězi. To však odmítáme a předáváme majitelce igelitku s podklady pro hru. Popravdě řečeno, za to, že jsme ji našli nemůžeme, ale takovéhle vítězství by nás ani jednoho netěšilo.

Vítězem je stejně každý, kdo se do takovéhohle podniku pustí a především ti, kdo mají chuť a odvahu ho uspořádat. Ještě závěrečné foto a pak voláme ségře a Sylvě ať pro nás přijedou. Po osmnácti hodinách na nohou už se nám nikam pěšky nechce, ale ještě musíme sejít k silnici.

Epilog, neboli doslov

Takovýhle šílený podnik se mi fakt líbil, výborně jsem se pobavil i když mnohdy to bylo o nervy.
Vzhledem k tomu, že jsem byl na podobné hře poprvé, tak jsem ani netušil, co od ní mohu očekávat. Myslím, že i organizátoři se do příštího pokračování poučí z prvního dílu a nezapomenou na svá vlastní pravidla. Myslím tu diakritiku a nepotřebu znalostí liberecké geografie.
Taky mi přijde trošku škoda, že nějaká nezvládnutá šifra tým úplně vyřadí. Asi to k tomuhle typu hry patří, ale v jiné variantě by třeba šlo udělat možnost dojít si pro řešení někam 7 kiláků daleko a pak pokrčovat nebo ne.
Ale celkově říkám, super akce. Díky za ni a všem, kteří nám nějak pomohli se tím prokousat děkuju taky.



125-2589_IMG.JPG
125-2589_IMG.JPG
125-2591_IMG.JPG
125-2591_IMG.JPG
125-2592_IMG.JPG
125-2592_IMG.JPG
125-2593_IMG.JPG
125-2593_IMG.JPG
125-2594_IMG.JPG
125-2594_IMG.JPG
125-2595_IMG.JPG
125-2595_IMG.JPG
125-2596_IMG.JPG
125-2596_IMG.JPG
125-2597_IMG.JPG
125-2597_IMG.JPG
125-2598_IMG.JPG
125-2598_IMG.JPG
125-2599_IMG.JPG
125-2599_IMG.JPG
125-2600_IMG.JPG
125-2600_IMG.JPG
126-2601_IMG.JPG
126-2601_IMG.JPG
126-2602_IMG.JPG
126-2602_IMG.JPG
126-2603_IMG.JPG
126-2603_IMG.JPG
126-2604_IMG.JPG
126-2604_IMG.JPG
126-2605_IMG.JPG
126-2605_IMG.JPG
126-2606_IMG.JPG
126-2606_IMG.JPG
126-2608_IMG.JPG
126-2608_IMG.JPG
126-2610_IMG.JPG
126-2610_IMG.JPG
126-2612_IMG.JPG
126-2612_IMG.JPG
126-2613_IMG.JPG
126-2613_IMG.JPG
126-2614_IMG.JPG
126-2614_IMG.JPG
126-2615_IMG.JPG
126-2615_IMG.JPG
126-2616_IMG.JPG
126-2616_IMG.JPG
126-2617_IMG.JPG
126-2617_IMG.JPG